Život lidí na pouštích
Pouště
Poušť, co je to vůbec poušť? Už toto slovo vyvolá u lidí představu kilometrů vyschlé plochy, bez života a jakékoliv vegetace, duny zvlněného zlatavého písku, oázy a někdy i fatu morgánu. To však vůbec není pravda. Každá poušť je jiná a i její povrch se místy dost mění. Snad na každém kontinentu se najde nějaká poušť. Je jich opravdu mnoho, Arabská, Libyjská, Núbijská, Gobi a mnoho dalších, ale ta opravdu nejznámější je asi SAHARA.
Naše největší poušť se nachází v Africe severně od rovníku, v oblasti obratníku Raka. Ze západu jí obklopuje Atlantský oceán a z východu Rudé moře. Sahara má plochu přibližně 9 milionů km2 . Převážnou část Sahary zaujímají plošiny, které jsou ve výšce 200 - 500 m nad mořem. Ve střední části Sahary se nachází nejvyšší vrchol Ahaggar, který má výšku 3003 m nad mořem. Na Sahaře jsou i rozsáhlé bezodtokové oblasti, jako například Tidiket nebo Bodéle. Pouze jednu pětinu Sahary tvoří jemný písek a písečné duny, které se nazývají přesypy, nebo-li ergy. Tento zlatavý, někde až červený, písek tvoří nejkrásnější část pouště, která se nachází hlavně na území Alžírska. Nejznámějšími ergy jsou Igidi a Šeš na západě a Velký západní Erg a Velký východní Erg na severu Afriky. Jinak na Sahaře převažuje skalnatá poušť, která se nazývá hamada. Štěrkové poušti se říká sevír a oblázková je nazývána reg. Jsou to ty nejvyprahlejší a nejméně vhodné oblasti pro život. Nacházejí se v nejvzdálenější jižní a střední části Sahary, někde na území Súdánu. Rozšířené jsou i pouště hlinité, jinak nazývané sebcha, které také nejsou vhodné pro jakýkoli život.
Na Sahaře stále vane větřík. Ten má několik typů. Zimní vítr, zvaný harmattan, vane ze severu na jih střední Sahary. Vítr, který vane na jaře, je teplý jihovýchodní na severu Sahary, říká se mu ghibli. Chamsín je suchý a velmi prudký vítr, který vyvolává písečné bouře. Při písečné bouři se vznesou oblaka jemného písku nebo prašné hlíny a silným větrem jsou odváty na veliké vzdálenosti. Pokud je vítr příliš silný, může zabít i zvířata a kočovníky přecházející poušť. Tento vítr vane převážně nad Libyí. Tyto větry ovlivňují ráz krajiny a život v poušti. Teplo se stává nesnesitelným a zbylá voda je vysávána žhavým sluncem, před kterým není možné úniku.
Saharské klima je pouštní a velice suché. Roční srážky tu dosahují pouze 50mm. Sahara, jako i ostatní pouště, jsou pusté neúrodné části země, které velmi málokdy spatří jakoukoli vodu. Pouště se nacházejí tam, kde se život dotýká svých hranic. Jen málo organismů najde na poušti útočiště k přežití. Zakrslé rostliny zde dorůstají do výšky jen několika centimetrů. Zvířata tu opouštějí své úkryty jen v noci, protože ve dne tu teplota přesahuje až 40°C. V noci se tu teplota pohybuje nad, ale někdy i pod bodem mrazu. Výkyvy mezi denní a noční teplotou tu jsou okolo 30°C. Každý živočich má své vlastní tajemství, jak přežít tyto nelidské podmínky. Například had v poušti úplně plave pod pískem neboť ho vítr žene spolu s vanoucím pískem dál a dál. Antilopa vydrží v poušti až týden bez vody. Ve dne se život přemísťuje do hor, kde lze nalézt jeskyně, skrytá místa a pukliny ve skalách, které umožňují úkryt před denním sluncem. V noci vylézají hlodavci a sbírají semínka rozvátá pískem a uskladňují je ve svých norách. V noci lze na poušti spatřit stejná zvířata jako například v Evropě. Jsou tu pouštní výři, pouštní gepardi, zmije rohatá, gazela dorkas, lišky, jestřábi a mnoho dalších zvířat. Mnoho živočichů muselo změnit svá těla, aby mohli přežít v písečných ergech a velmi tvrdých podmínkách regů.
Po dlouhou dobu, která skončila před několika desítkami let, patřila poušť jen zvířatům, rostlinám a velbloudům. Velbloudi byli nakonec ochočeni člověkem, který si z nich udělal nejznámější dopravní prostředek africké pouště. Velbloud je pro kočovníka soumarem, dopravním prostředkem a zdrojem mléka. Bez dromedárů by lidé sotva mohli převážet nezbytnou sůl ze vzdálenosti několika stovek kilometrů napříč pouští nebo cestovat z jedné oázy do druhé. Kdyby však lidé nehloubili studně a neshromažďovali suchou píci, těžko by, jak velbloudi, tak i oni, mohli na poušti přežít. Oázy poskytují lidem i zvířatům žijícím v poušti útočiště. Všichni tu musí žít v dokonalé harmonii s tímto tvrdým klimatem. Potřeba šetřit vodou nutí zvířata, rostliny i lidi k tvrdé a nelítostné kázni. Oni však vědí, že jedině s tímto tvrdým režimem a dodržením nepsaných pravidel mohou přežít. V posledních letech, vlivem extrémního sucha, postupuje poušť dále k jihu do oblasti Sahelu. Sahel je polopouštní oblast na jižním okraji Sahary. Táhne se napříč kontinentem od Senegalu do Somálska. Jeho povrch tvoří převážně suché savany a stepi. Kvůli častým dlouhým období sucha tu vznikají hladomory. Jak se Sahara rozšiřuje, dochází tu k degeneraci půdy. Lidé tu pěstují podzemnici olejnou, bavlník a chovají tu skot. V oblasti Sahelu se těží železná ruda a uran.
Jediným útočištěm před nesnesitelnými podmínkami pouště jsou pro lidi a mnohé živočichy oázy, které jsou často jedinou sídelní lokalitou v řídce osídlených aridních oblastech. Nacházejí se v místech, kde hladina podzemní vody má blízko povrchu země. Způsoby čerpání vody, jsou od tažné síly až po vyrovnávací nádrže. V oázách se často lidé usadí natrvalo. Naleznou zde podmínky, které jim stačí k životu, nepotrpí si na nic speciálního ani na hygienu, oni nic jiného neznají, než-li tu poušť. Oázy jsou obvykle upravovány do tří částí. První tvoří ovocné stromy a vysoké datlové palmy, jejichž míza je považována za výživný a žízeň hasící nápoj. Druhou část tvoří ovocné, okrasné a aromatické keře, v jejichž stínu se pěstuje obilí a zelenina. Takové oázy jsou někdy od sebe vzdálené pouze jeden den cesty, což je na tak rozlehlou oblast velice málo. Vyskytují se hlavně v oblastech, kde je možné zavlažování. To je důkaz, že se i pouštní písek může stát úrodnou půdou. Ale i nepravidelné deště tu představují hrozbu pro svrchní úrodnou část půdy, která může být odnesena na desítky metrů daleko. V oázách se často zastavují ptáci, kteří míří z Evropy na jih do afrických savan, aby zde přečkali zimu. V některých oázách, například v oblasti Nigeru, kde jsou deště velice nepravidelné, je možné stavět domy z bláta, jinde se nejvíce staví z listů palem a dalších stromů.
Na erozích Sahary se dnes hlavně podílí silný vítr. Ten ze dne na den mění polohu písečných dun, zasypává starověká sídliště a odkrývá zkamenělé kostry.
Asi nejznámějšími obyvateli Sahary jsou Tuaregové. Žijí převážně v Alžírsku, Libyi, Mali, Nigeru a Nigerii. Tuaregů se odhaduje asi na 1,2 milionů. Mluví berberským dialektem, hausky a songhajsky. Ale jejich hlavním jazykem je arabština, Od fénického písma je odvozeno jejich tifínaghské. Jsou to lidé vyznávající muslimské náboženství, věří v Alláha. Ale ponechávají si hodně ze své staré víry z období před 7. stoletím, než Arabové dobyli severní Afriku. Do té doby byli Tuaregové jedinými skutečnými pány pouště. Všechny karavany, které táhly s otroky, kořením a solí přes Saharu, museli projít přes území Tuaregů, kteří od nich vybírali mýtné za služby průvodců v poušti a za přechod přes jejich území. Dnes jsou Tuaregové stále důslední kočovníci. Jejich původ není příliš známý, ale jsou to pravděpodobně Hámité. Obývají pusté pouště severní Afriky, objevují se a mizí mezi dunami písku a přežívají v děsivých pustinách. Dokáží svědomitě vytěžit vše, co jim příroda nabízí. Pro ně je kočovný způsob života nezbytný, jestliže se chtějí vyhnout vydrancování toho mála zdrojů, které jim poušť poskytuje. Drsné pouštní prostředí ovlivňuje i organizaci společnosti. Jejich skupiny jsou založeny na rodových a kmenových klanech. Pro ně jsou rozhodující čtyři kritéria. Je to pohlaví, věk, příbuzenské vztahy a spojenecké dohody. Rodinná solidarita, vzájemná pomoc a povinnost krevní msty jsou základem života Tuaregů. Stále tu zůstávají rozdíly mezi šlechtici a potomky bývalých otroků. Tuaregové si ponechali mnoho ze svého původního náboženství. Každý rok opakují pověrečné obřady. Zpívají písně ke cti a slávě velkých jezdců na velbloudech. Pokud mají svatbu nebo jiné obřady zpívají ty písně pouze ženy. Ženy se u Tuaregů těší velké vznešenosti. Nosí vznešené tituly, mají vlastní majetek, udržují tradici a kulturu, která to předává dalším generacím. Společnost je matrilineární. Každé potomstvo právně náleží k rodu matky. Závoj zde nenosí ženy ale muži. U nich to má hlavně praktický důvod, když putují mnoho kilometrů pouští při hledání nových pastvin, potřebují ochranu proti vysoušejícímu vzduchu, stále vanoucímu větru a písku. Muži žijí v malých skromných stanech, které kromě několika kousků drobného zařízení, představují jediný jejich majetek.
Dalšími obyvateli Sahary jsou například Berbeři. Jsou to lidé, jejichž původ se datuje až od období dávného starověku. Žijí hlavně v severní Africe v Alžírsku a v Maroku. Jejich počet se odhaduje na 10 milionů. Jejich řeč obsahuje přibližně 300 velmi podobných dialektů. Většinou mluví arabsky a vyznávají islámské náboženství. Ale řada prvků, které zůstávají součástí berberské kultury, zůstala z jejich původní víry z animismu. To byla víra v existenci nadpřirozených sil a bytostí. Kmeny, které obývají Saharu, nejsou často závislé na ústředních vládách. Střeží si své obyčeje a zvyky. Karavany s kočovníky postupují pouští po cestách, které jsou používány již po staletí od dob, kdy nomádi přepadávali karavany velbloudů nebo jiným karavanám vnucovali své služby jako průvodci pouští přes duny za zrádných povětrnostních podmínek. Nomádi byli chovatelé dobytka, sběrači a lovci. Vždy se stěhovali se svými stády za lepšími klimatickými podmínkami. Nikde si nebudovali svá trvalá sídla. Nikdy se nevraceli na původní místo.
Někteří obyvatelé Sahary žijí na štěrkových a skalnatých pláních, kde si vyhloubili díry a jámy, kde se schovávají před žhavým slunce. Ženy a děti vylézají jen v noci, nebo ve dne když tímto územím projíždějí autobusy se zvědavými turisty. Ženy, nesoucí nemluvňata na zádech zavázaná v šátcích, spolu se svými dětmi, kterých mají vždy okolo pěti, žebrají u lidí a čekají na cokoli. Někdy jsou však tak neodbytní, že se pověsí za okénka autobusů a odmítají se pustit, nebo běží dlouhé cesty za autobusem. Je nepsaným pravidlem a doporučeným od průvodců, že by turisté nikdy neměli nic těmto pouštním lidem dávat, protože by se jich velmi těžko zbavovali.
Prožít - pochopitelně jako turista - alespoň jeden letní den, jeden západ slunce, jednu horkou noc na poušti, kde vane stále větřík a „cukruje" vás jemnými zrnky písku, chodit po krásných dunách rozpáleným pískem, je opravdu nezapomenutelný zážitek.
Použitá literatura
S malířem kolem světa
Kalousek, J.; Šubrt, J.; Vandová, A.; ( 1988 ) : S malířem kolem světa, Albatros, Praha, 479 str.
Planeta tajuplných světů
Z anglického originálu „Strange Words Amazing Places" ( 1997 ) : Planeta tajuplných světů, Reader’s Digest Výběr, spol. s r. o., Praha, 432 str.
Pouště
PhDr Brož, I. ( 1669 ) : Pouště, Agentura CESTY, Praha, 144 str.
Malá československá encyklopedie
Kolektiv autorů ČSAV, předseda redakce Říman, J. ( 1987 ) : Malá československá encyklopedie, V. svazek Pom-S, Academia, Praha, 998 str.
National Geographic
Grosvenor, Gilbert M. ( 1987 ) : National Geographic Magazine - Africa’s Stricken Sahel, National Geographic Society, Washington, D. C. 280 str.
Encyklopedie DIDEROT
Data Diderot ( 1999 ) : DIDEROT encyklopedie, Diderot s. r. o., Praha, 155 000 hesel
http://www.diderot.cz
Encyclopedia ENCARTA
Microsoft Corporation ( 1999 ) : Microsoft ENCARTA Encyclopedia 99, Microsoft, 230 000 hesel
http://encarta.msn.com/eng/
Internet
http://www.maturita.cz/referáty/referát.asp?id=285
http://www.seznam.cz/egil/hledej/egil?string=Sahara8co=seznam
PŘIDEJTE SVŮJ REFERÁT
Tisknout -
Poslat(@) -
Uložit->Moje referáty -
Přidat referát